S01E05

Obléhání Stalingradu

Hitler a Stalin šokovali v srpnu 1939 svět podpisem nacisticko-sovětského paktu o neútočení, v němž se obě země zavázaly k desetiletému období míru. Ve skutečnosti se však jednalo o sňatek z rozumu, který Německu i Sovětskému svazu umožnil společné napadení Polska a obsazení jeho území. Tím ale Hitlerův hlad po životním prostoru neskončil. Bleskově se prohnal sousedními státy a přitom pohlcoval jednu demokracii za druhou. Hitler se však už ve své knize „Mein Kampf“ netajil tím, že jeho hlavním plánem rozšíření německé Říše na Východ. Jeho horoucí touha po sovětském území a nenávist ke komunismu vyústila v červnu 1941 v operaci „Barbarossa“, v níž bez ohledu na pakt Ribbentrop – Molotov napadl Sovětský svaz a otevřel tak východní frontu druhé světové války. Hitler byl přesvědčen, že se Rudá armáda, tvořená jen podřadnými Slovany, pod tlakem Wehrmachtu brzy zhroutí. Zpočátku šlo vše podle plánu, protože Stalin přišel jen do prosince 1941 o ohromujících pět milionů vojáků. Jenže pak začal sovětský odpor sílit a Rudé armádě se nakonec podařilo vytlačit nacisty od Moskvy. Stalin tak Hitlerovi ukázal, že jeho armáda nepadne tak snadno jako ta francouzská. Hitlerova vojska zamířila v létě 1942 do nitra Sovětského svazu, aby se zmocnila bohatých kavkazských ropných nalezišť. Hitler si však při plánování této operace všiml kořisti, jejímž získáním by zasadil svému úhlavnímu nepříteli Stalinovi smrtící úder – Stalingrad. Pokud by se mu totiž podařilo toto město dobýt, pokořil by Stalina a zároveň by se mu otevřela cesta k expanzi Třetí říše přes řeku Volhu až k Uralu. Proto své síly, mířící na jih rozdělil: jedna armádní skupina měla obsadit ropná pole, zatímco ta druhá zamířila pod velením generála Friedricha Pauluse ke Stalingradu. Stalin ani sovětský lid se však nehodlali vzdát svého města bez boje. Sovětský diktátor vydal v červenci rozkaz č. 227, známý jako „Ani krok zpět!“. Stalin tím chtěl motivovat své vojáky a zároveň zmobilizovat sovětský lid. Rozkaz apeloval na vlastenectví sovětských občanů a nabádal je, aby za každou cenu ubránili svou „otčinu“ před barbarskými nacistickými útočníky. Hitlerova Luftwaffe během překvapivého srpnového náletu prakticky srovnala Stalingrad se zemí. Šlo o největší vzdušný útok za celé trvání bojů na východní frontě. V troskách zdevastovaného města zemřelo 40 000 osob. Když pak postupující Němci narazili na první pozemní sovětskou obrannou linii, šokovalo je zjištění, že po nich střílejí i ženy. To bylo v přímém rozporu s nacistickou, šovinistickou ideologií. Sovětské ženy však na rozdíl od těch německých zastávaly plnohodnotnou bojovou úlohu a po boku svých mužů bránily své město a vlast. Německé tanky řítící se vpřed v jakési obdobě východního Blitzkriegu však záhy zjistily, že se v troskách rozbombardovaného města téměř nemohou pohybovat. Nakonec se však vzniklé situaci přizpůsobily a pokračovaly dál. Největší tíhu německého náporu nesla sovětská 62. armáda generála Vasilije Čujkova. Ten přišel s vlastní inovativní taktikou, v jejímž rámci zreorganizoval své síly do malých úderných oddílů, aby bojiště maximálně rozdrobil. Příslušníci těchto malých jednotek měly nepřítele obrazně „obejmout“ a dostat se k němu co nejblíž, aby Němci nemohli v obavách ze zasažení vlastních vojáků využít svého dálkového dělostřelectva. Bitva se postupně měnila v „rattenkrieg“ – v krysí válku. V neférový, krvavý a brutální boj zblízka, v němž se v novém druhu městské války bojovalo dům od domu. V listopadu už bylo sice 90 % Stalingradu v německých rukách, ale sovětští obránci města se nevzdávali. Věděli, že toto město je poslední obranyschopnou pozicí před Uralem, a pokud by padlo, znamenalo by to konec Sovětského svazu. Všichni Čujkovovi vojáci chápali, co je v sázce, a drželi se zuby nehty. Sověti zahájili 19. listopadu 1942 mohutnou protiofenzívu, která nacisty zcela zaskočila. Více než milion mužů a žen postupoval ve dvou proudech, které nakonec úspěšně obklíčily celou 300tisícovou německou armádu. Němci se ocitli v kleštích, jejichž ramena je zcela odřízla od vnějších dodávek potravin, léků a munice. A smyčka kolem nich se pomalu, ale vytrvale utahovala. Šlo o naprosté znovuzrození Rudé armády. Německé pokusy o letecké zásobování svých uvězněných vojáků zcela selhaly a Mansteinovy vyprošťovací síly byly odraženy. Generál Paulus apeloval na Hitlera, aby mu dal svolení k ústupu, k úniku nebo alespoň ke kapitulaci, které však Hitler zatvrzele odmítal. Vůdce se totiž nedokázal myšlenky na dobytí Stalingradu vzdát. Paulus nakonec seznal marnost dalšího odporu. Rozhodl se Hitlera neposlechnout a 31. ledna 1943 – tedy více než pět měsíců po zahájení bitvy – kapituloval. Z původních 300 000 obklíčených nacistických vojáků jich v okamžiku kapitulace bylo naživu pouze 91 000, z nichž se však ze zajateckých táborů vrátilo jen 5 000. Bitva u Stalingradu byla pro celý svět signálem, že německý Wehrmacht není neporazitelný. Rudá armáda ho navíc poprvé donutila k ústupu. Bezprecedentní sovětské vítězství zároveň ukázalo, že Hitler sovětský lid značně podcenil. Nepočítal s obrovskou houževnatostí a vlastenectvím jednotného šiku sovětských mužů a žen, ochotných položit za svobodu vlasti to nejcennější, co měli – své životy. (Česká televize)